Spojovat umění s vínem, vinařskou krajinou oblasti Litoměřice i historickými místy, kde se již tradičně snoubí tyto zdroje potěšení dohromady, je ambicí litoměřického vinařství Hutár. Aktuálně na Hradě Litoměřice připravují výstavu děl poválečných slovenských umělců akademické malířky Agneši Sigetové a akademického sochaře Pavola Tótha z jejich ateliéru na Drotárskej. Výstava začíná 12. září a potrvá do konce měsíce.
Výrazné solitéry slovenské výtvarné poválečné scény. Životní partneři i spolupracovníci z jednoho uměleckého ateliéru. Od 12. do 30. září 2025 ožijí prostory Hradu Litoměřice výstavou AURA REBELA / Z ateliéru na Drotárskej. Ta vůbec poprvé v Čechách představí společně originální, nezávislá a unikátní díla dvou výjimečných osobností slovenského poválečného umění. Agneši Sigetové (1930–2004) zvané „Neša“ – malířky, kreslířky, ilustrátorky, autorky koláží i textilních objektů. A Pála Tótha (1928–1988) sochaře, malíře a grafika. Na tuto unikátní expozici zve veřejnost Vlado Siget s rodinou.
Sigetová a Tóth byli propojeni nejen osobně, ale i profesně – dva silné tvůrčí talenty, které sdílely společný ateliér na bratislavské Drotárské ulici. Ve „výtvarnické kolonii“, kde měli za sousedy řadu významných umělců. Vzájemně se respektovali, inspirovali a podporovali. Ačkoliv jejich cesty vedly k rozdílným výtvarným polohám, oba spojovala potřeba svobody, vnitřní nezávislosti, neochota podřizovat se konvencím.
AGNESA SIGETOVÁ: Její individualita, samota i vzdor
Narodila se 5. června 1939 na Slovensku, v malé vesnici Behynce v topoľčanském okrese. Od roku 1941 žila v Bratislavě, kde také 19. března 2004 zemřela. Studovala na Střední škole užitého výtvarnictví a poté na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, na oddělení krajinářského a figurálního malířství pod vedením prof. Dezidera Millyho a prof. Jána Želibského.
Neša byla nejen výtvarnicí, ale především výraznou osobností, jejíž tvorbu i životní dráhu poznamenaly dobové okolnosti. S nezlomnou vnitřní silou odmítala diktát trendů i komerčních tlaků. Když po roce 1971 musela omezit výstavní činnost, nacházela vyjádření v ilustracích knih, jimž opět dokázala vtisknout osobní ráz a originalitu. Vystavovat znovu začala až v 90. letech. Na sebe i svá díla byla velmi náročná. Když s obrazem nebyla spokojená, neváhala jej dokonce zničit, spálit. Co zůstalo, nese pečeť čistoty a opravdovosti.
Z dětství poznamenaného častými tresty si nesla hlavně pocit samoty, který se hluboce otiskl do její tvorby. Kresby zamřížovaných oken, ryb v akváriu, postav žen s ptáky či opakující se motiv Ikarova pádu symbolizují touhu po svobodě i vnitřní vzdor. Sama říkala: „Obraz je zázrak, kousek neznámého světa, který nás posouvá do nových galaxií.“ A byť ji fascinovaly barvy, jejím obrazům často dominuje melancholie šedi: „Miluji barvy, barevný svět, ale když smícháte všechny barvy dohromady, dostanete šedou.“
Umění jako zázrak a nadčasová výpověď
Byla mistryní kresby – její skici a fragmenty mají vlastní atmosféru a hodnotu samostatného díla. V jejích pracích se střetávají surrealistické ozvuky, existenciální prázdnota, groteskní úšklebek i rozprávkový boj dobra a zla. Tato díla jsou dnes uložena v mnoha galeriích a soukromých sbírkách a stále dokazují, že hledala nové výrazové možnosti a nebála se experimentu. Pro návštěvníky jejích výstav platí totéž, co pro ni samotnou: obraz není jen vizuální sdělení, ale zázrak a svoboda.
PÁL TÓTH: Žena jako inspirace i symbol věčnosti
Slovenský sochař, malíř a grafik patřil k první generaci sdružené kolem skupiny Galandovci, která na přelomu 50. a 60. let představovala zásadní obrat v československém umění. Její členové odmítli socialistický realismus a přinesli novou figuraci a osobní svobodu projevu. Tóth, který byl po studiích na Vysoké škole výtvarných umění jedním ze zakládajících členů skupiny Mikuláše Galanda tento odkaz dál rozvíjel.
Středobodem jeho umění a životním tématem byla vždy žena. Žena jako věčný zdroj inspirace i věčný symbol krásy, síly i lidské křehkosti. Jeho díla, od raných portrétů mladých žen po celofigurální sochy, vycházela z expresivní formy nové figurace a často odrážela, podobně jako díla Sigetové, osamělost člověka. Vícefigurální kompozice vytvářel pouze při zobrazení mileneckých či mateřských vztahů. Inspiraci hledal u H. Moora či u archaických kultur, příkladem může být Věstonická venuše.
Tóthovy sochy jsou charakteristické zjednodušenými, lyricky pojatými tvary, v nichž se střetává jemná abstrakce s emotivní silou. Deformace jako významotvorný prvek pak dodává jeho dílům osobitý výraz i emocionální působivost.
Díla Pála Tótha dodnes zdobí parky, vstupní haly významných budov, najdete je v galeriích po celém Slovensku. A stejně tak na aukcích stále budí zájem sběratelů.
