KRONDORF, voda jako víno

Narazíte na ni v nejlepších restauracích, barech, vinárnách. Jemné přírodní perlení a čerstvá chuť téhle unikátní minerálky dostává do kolen, šéfkuchaře a gurmety. Proč tak skvěle chutná? Pro odpověď jsme se vydali přímo k prameni.

Text: Radana Vítková Foto: Pavel Vítek

Za vínem musíte na vinohrad, za vodou v tomto případě do Doupovských hor. Do kraje původně zvrásněného sopečnou činností, kde ze země, z čedičového podloží, tryskají zázračné prameny a mezi nimi i Krondorf. Pramen ztracený a znovu nalezený. A hlavně mimořádně dobrý. Za svou výjimečnost a lahodnou chuť vděčí minerálka Krondorf vysokému obsahu křemíku a jemné přírodní bublince. Mezi ostatními vodami v Česku jde už na první ochutnání o nezaměnitelný unikát.

Krajina je tu drsná i magická, zapomenutý kraj krušnohorského podhůří s hlubokými lesy plnými hub, loukami, na nichž se pasou ovce i koně. Ukrývá se tu jak rozsáhlý vojenský prostor v okolí Hradiště, jeden z největších ve střední Evropě, tak ojedinělé přírodní úkazy jako třeba skalky skřítků. Ale také prameny s minerální vodou vyvěrající z hlubin. 

Ráj i Peklo dohromady

Takové nebe i peklo, peklo i ráj. O tom ostatně hovoří i místní názvy, když se blížíme ke Stráži nad Ohří, do míst, kde je Krondorf stáčen a kde byl objeven a lahvován už koncem 19. století.

Je tu Andělská hora i Čertova louka, odkud vede směrem k severu naučná stezka až k pramenům Kyselky a kdybychom pokračovali dál, můžeme narazit na místa jako V ráji, Nebe i se zříceninou hradu Himlštejn a hned za ním Peklo s Pekelskou skálou. Pohybujeme se přímo na hranici vojenského prostoru, možná i proto se tu příroda zdá být nedotčená. Ohře se zařezává v malebných zákrutech do zalesněných kopců, některé se zdvihají strmě vzhůru a my se pomalu blížíme k cíli.

Jiná než ostatní

Na pravé straně řeky se ukrývají na nenápadném místě dvě drobné stavby. Jedna zastřešuje pítko nad pramenem, které musí jeho majitel provozovat veřejně. Dnes je tu čidlo na fotobuňku, které sepne a voda teče šest minut, než ji někdo další zase spustí. Za minutu vyteče zhruba litr. Průtok musí být regulovaný, stejně jako celkový odběr z pramene, aby hladina, a tedy i kvalita vody zůstávaly neměnné. K tomu slouží technologie v druhé stavbě ukrývající vrt s čerpadlem. 

„Lidé si sem jezdí, plní si lahve, hlavně důchodci,“ říká šéf vrtu a výroby Vojtěch Klazar, který má na starost i úpravnu a stáčírnu vody, občas také rozvážku. O zdejší vodě ví všechno. Do stáčírny Karlovarské Korunní, jíž byl pramen původně součástí, nastupoval už v 90. letech. „Korunní má v okolí asi 37 vrtů z nichž stáčí svou kyselku, některé jsou nedaleko od sebe, a přesto mají úplně jiný chuťový profil i obsah minerálů..“ 

Černá skála, voda a plyn

Vrt v černé čedičové skále je hluboký 90 metrů a čerpadlo je ponořené zhruba v 76 metrech. Graf ukazuje sílu průtoku a také teplotu, která se celoročně pohybuje kolem 13 °C. Čerpadlo běží nepřetržitě, sonda s čidlem hlídá i hladinu, která je udržována ve výšce 15,5 metru.  „Voda pomaličku tlačí nahoru, takže musíme stále čerpat,“ říká Klazar.  

Vztlak způsobuje samozřejmě kysličník uhličitý, který se uvolňuje z chladnoucího magmatu. „Velmi pozvolna vzlíná puklinami vzhůru, vytvoří kapsu, pak zase uteče, a tak stoupá a putuje dál. Když narazí na vodu, má tendenci projít i přes ni. Ale tlak je malý, a tak tu vodu pomalu sytí maličkými bublinami. A právě ten přírodní oxid uhličitý přímo ze zdroje je spolu s vysokým obsahem vstřebatelného křemíku hlavní předností téhle minerálky,“ vysvětluje spolumajitel značky Krondorf Jaroslav Barvíř, bývalý ředitel Karlovarské Korunní, který v oboru minerálních vod působí už od 90. let. 

Pramen ztracený a znovu nalezený

Tato voda, podle odhadů starší více než sto let, má ovšem nejen jedinečné složení, ale také dobrodružnou historii. Už jednou si dokázala získat své příznivce, dokonce u císařského dvora, mezi králi, vědci, básníky i mořeplavci. Původní pramen byl totiž objeven už roku 1876 a dva roky od prozkoumání už zásilky proudily k zákazníkům, brzy i do Berlína, Vídně, Budapešti. Z Krondorfu se stalo známé letovisko a stejnojmenná voda byla pojmem.

Jenomže v době světových válek pramen zmizel. Zdálo se že nenávratně, přesto 

v roce 2010 byl při geologickém průzkumu objeven pramen prakticky stejného složení a chuťového profilu, jako ten původní. A protože se dá předpokládat, že zdroj není nevyčerpatelný, žádá si i rozumné zacházení. Rodinná firma Krondorf proto pod obnovenou historickou značkou uvádí tuto ručně stáčenou vodu na trh pouze v limitovaném množství.  

Voda a víno. Alchymie ročníků

Teď stojíme přímo nad zdrojem. Letos bylo pořádné sucho, je tu nějaký rozdíl v kvalitě vody třeba mezi ročníkem, kdy hodně prší?

„Ten oběh je hluboký, takže nic takového se neodráží ani na množství a už vůbec ne na chuti, říká Jaroslav Barvíř a přidává malou „vinařskou“ historku.  

„Bavil jsem se s jedním vinařem o ročnících a on říká: já mám nejstarší 1964. A já na to: vidíš, a my teď máme vodu z roku 1918,“ vypráví Jaroslav Barvíř.

„Když se dělají testy, tak se voda měří podle zátěže. Například Černobyl se dá dobře rozpoznat, ze stop ozáření je jasné, že je to rok 1980. Za to, že se dá dobře určit rok 1954 zase může Jáchymov. To, co prožili lidé a příroda odrážejí stopové prvky a určuje se stáří. V podstatě jde zhruba o staletý, maximálně dvousetletý cyklus. Tvrzení, že někdo má vodu starou tisíce let, je blbost, protože voda cirkuluje, vypařuje se a vsakuje. Buď v krátkém oběhu, jako voda mělká, nebo voda pramenitá v delším cyklu, a pak je tu ten hluboký oběh.  Tady už nejde o jednotky let. Minerály a bublinky ukazují na to, že ta voda potřebovala čas a dost si toho užila, než se dostala na povrch.“

Když se voda myje

Aby se dostala i dál, musejí jí už pomoci lidé. Pěkně opatrně, aby se kysličník uhličitý „nevytřepal“ a minerálka se nemusela dosycovat, jako většina ostatních, čerpá se do úpravny s odkalovacími nádržemi a soustavou filtrů.  Tajemně probublává a škvrká, úpravna si žije svým vlastním životem. Naštěstí proces, kdy se voda zbavuje nežádoucích nečistot je ukrytý v útrobách ocelových válců, naplněny jsou do dvou třetin filtračním uhlím, zbytek tvoří křemičitý písek zachytávající nečistoty. Voda z pramene je přiváděna potrubím, do něhož se ještě přidává kyslík, protože na ten se dobře váže železo, které se pak lépe zachytává ve filtrech. Filtrace pak probíhá v několika fázích, kdy se voda postupně zbavuje své železitosti.

Z každé nádrže voda jiná. Výrazné železo přestává být cítít, z posledního filtru je pak voda chuťově krásně vyvážená, výrazná, ale lahodná. A ačkoli se osobně neošklíbám ani nad původní železitou verzí, je to přece jen nebe a dudy. 

Ručně stáčená, balená i doručená

Tak teď ještě naplnit do lahví a rozeslat. Masivní lahve s efektními porcelánovými uzávěry jsou vratné, takže ve stáčírně je třeba nejprve sklo perfektně vymýt a připravit. Musí se ručně vložit do namáčecího bubnu, ručně předmýt, umýt, dát na kartáče… Není to snadná práce a než se lahev opět naplní, projde několikrát několikero rukama. Taková klasická manufaktura. Oproti velkokapacitním linkám, které jsou schopny odbavit do světa desetitisíce lahví za směnu, se tady počítá denní limit ve stovkách.

I v tom je exkluzivita téhle minerálky. A zašpuntováním ruční práce ještě zdaleka nekončí. Lahev je třeba opatřit kolkem a visačkami, do nichž je třeba nejprve připevnit gumičky, pak přidat samolepku s logem zákazníka, každý má svou. Salabka, Vínograf, Chorvatský mlýn, Bílá kráva…, čtu jen na několika prvních. 

Lahve jsou vzorně vyrovnány a připraveny k přepravě. Než půjdou k zákazníkům, ještě je třeba každou speciálně přeleštit hadříkem. 

Inu příroda se nadřela, aby tuhle speciální vodu vytvořila. A lidé z Krondorfu jí to nechtějí pokazit.