MLADÍ VINAŘI – Kamila Ilgnerová: „Generační výměna názorů může být i ostřejší. U nás je ale vždy v dobrém duchu“

Sama sebe zatím Kamila Ilgnerová považuje za vinařku ve stádiu kokonu. V sedmadvaceti letech je v rodinném Vinařství Špalek respektovanou posilou týmu, která se nebojí žádné výzvy. A výzva největší? „Nebude snadné naučit lidi znovu pít víno. Ale my se k tomu v našem vinařství postavíme čelem,“ říká s nadsázkou

S láskou přistupuje jak k náročné fyzické práci na vinohradu, tak i ke kreativním úkolům. Nejraději má však kontakt s lidmi. Třeba při péči o apartmán, jehož provoz sama zabezpečuje včetně obsluhy hostů. Nebo jako „markeťačka“, která neustále hledá nové cesty, jak oslovit zákazníky. Rodinnému vinařství zkrátka dává nový svěží směr.

Jak byste popsala své místo ve vašem rodinném vinařství?

V rodinné firmě, což platí u jakéhokoli oboru, musí být člověk všestranný. Musí se umět otáčet a zároveň být tolerantní k názorům ostatních. Když jdu ráno do práce, tak si nemůžu být nikdy jistá, co mě tam vlastně čeká. A ta rozmanitost se mi velmi líbí. Mezi ostatními vinaři jsem si našla své „místo“ v komunitě naturálních vinařů. Ty vnímám jako inkluzivní, otevřené trendům a cítím se mezi nimi opravdu ve své kůži.

Ženy vinařky. I ve světě velké téma

Vinařská profese bývala v minulosti hlavně mužská záležitost. Vidíte rozdíly ve způsobu, jakým se k vám, ženě, přistupuje?

Ano, vnímám je, řekněme, velmi citlivě. Popravdě jsem se vinařství většinu svého života věnovat nechtěla. Cítím se jako velká feministka a tahle branže je i v mých očích tradičně spíše mužský obor. Nechtěla jsem si připadat jako nějaká malá holka mezi muži středního věku. Velmi mile mě proto překvapil až nečekaný respekt ze strany našich mužů. Tedy mého táty, strejdy a dědy. Myslím si, že oceňují ženský prvek ve firmě. Zvenčí někdy zažívám jiné jednání. Stává se, že zákazník nebo partner prostě potřebuje jednat s „mužem“, přestože bych na stejné otázky dokázala také adekvátně odpovědět. To mě občas zamrzí.

Jakou roli tedy může ve vinařství zastávat žena, aby ji muži respektovali?

Vnímám jako velkou výzvu podporovat ženy ve vinařství. Je jich obecně málo, ale jsou obrovsky šikovné. Osobně k těmto ženám tíhnu, mým velkým vzorem je třeba mladá rakouská vinařka Katharina Gessl, nebo Dominika Černohorská z vinařství Plenér. Věřím, že postupem času se i v této branži vybuduje komunita žen, které budu i já součástí.

Jste zástupkyní nové mladé generace vinařů. Jste jiní, než vaši rodiče nebo prarodiče?

Vesměs to beru tak, že se učím věci takzvaně „od píky“, což je pro mě přednost. Stejně jako chápu, že to mohou vnímat jako nedostatek.  Já ale chodím, ptám se na věci, které třeba tátovi přijdou jako samozřejmost. Ale tím mu občas sundám klapky z očí a přehodnotí pak celou situaci. Takže ve výsledku nás všechny ta moje zvídavost nutí přemýšlet a zkoušet dělat věci jinak. Je jasné, že probíhá určitá mezigenerační výměna názorů. Někdy může být i ostřejší, ale u nás probíhá vždycky v dobrém duchu. Je to určitá forma brainstormingu. Vyložíme karty na stůl a pak se vybere nejoptimálnější varianta.

Jsem moc ráda, jak je naše vinařství otevřené inovacím

Jaké to je být součástí rodinného podniku? Máte prostor pro vlastní realizaci, nebo vás to limituje?

Tíhnu k přírodě jako takové. K ekologii a moje přítomnost ve vinařství proto zdůrazňuje linii naturálních vín. Realizuji se ale například i graficky, udělali jsme nový web a jsem moc ráda, že je naše vinařství otevřené inovacím. Musím říct, že v mých očích jsme byli průkopníci vždycky. Jako jedni z prvních na znojemské Kraví hoře jsme měli vinice v bio režimu. Začali jsme vyrábět nealko nápoje. Tady velmi vzhlížím k tátovi, strejdovi i dědovi a oceňuji jejich otevřenost. Třeba i k sociálním sítím.

Z prezentace vašeho vinařství je patrné, že se snažíte přibližovat mladší klientele? Máte na tom podíl?

Je to tak, ale vyplývá to přirozeně z mé přítomnosti ve vinařství. Jsme tady v podstatě čtyři členové rodiny a ke každému chodí jiný druh zákazníků, který je mu blízký. Ke mně logicky ti mladší a také ti ze zahraničí.

„Měla jsem obrovské štěstí, že jsem nasedla do rozjetého vlaku se jménem vinařství Špalek a můžu se učit od těch nejlepších…“

Když už jsme u mladé generace, na jaká vína podle vás slyší mladí?

Hodně vinařů a vůbec producentů alkoholu se potýká s tím, že mladí lidé pijí mnohem méně alkoholu, než dřív. A když už pijí, tak lépe ve smyslu kvalitnějších nápojů. Může to být z jakýchkoli důvodů. Třeba řeší svá traumata psychoterapií, místo alhoholem. (smích) Třeba se z pití vína stává luxus, který si mladí lidé nemohou až tak dovolit. Každopádně trendy, jak je pozorujeme v našem vinařství, potvrzují, že mladá generace se více zajímá o experimentální vína, o nízkokalorická – tedy ta svěžejší a lehčí. To je alespoň moje zkušenost. A myslím, že bude velkou výzvou naučit lidi znovu pít. My se k tomu postavíme čelem. (smích)

Pečujme o své okolí. Vracejme do přírody to, co si z ní bereme

Jaká vína máte ráda vy?

Baví mě, když mě vína překvapí. Jsem stoupencem právě těch experimentálních vín, ať už se jedná o oranžová vína nebo třeba o „Pét-Naty“. Vyrostla jsem však na našich tradičních vínech, takže ocením i klasiku a spíše tedy bílá vína.

Vaše vinařství by se dalo rozhodně označit za nekonvenční. Kdo přichází s inovacemi?

U nás funguje demokracie, takže nemůžu jmenovat jednoho člověka. Třeba můj strýc Marek Špalek se rád věnuje různým inovacím, můj táta sní o tom, že jednou budeme obdělávat vinici pomocí dronů. Oba přijímají to, že doba se mění a často se tak inspirují i od jiných vinařů, i ze zahraničí.

Vinařství Špalek se snaží podporovat celou komunitu v okolí Kraví hory. Co vás osobně motivuje k aktivitám jako jsou vyhlídky nebo hmyzí hotely? Je to jen snaha odlišit se?

Určitě za tím nestojí promyšlená marketingová strategie, jde nám spíš o to, že jako vinaři, respektive podnikatelé bychom měli vracet svému okolí to, co z něj bereme. Ve vinicích se proto snažíme vytvářet prostředí pro pestrou přírodu, pro rostliny i živočichy a pomáhat tak přirozené biodiverzitě. Pak se taky snažíme, aby byly vinice atraktivní i pro lidi, kteří k nám jezdí. Aby tam mohli příjemně strávit čas. A v neposlední řadě je příjemné prostředí důležité i pro nás, abychom i my z toho měli radost. Třeba můj bratr se na vyhlídce ženil. To je pro nás stěžejní – pečovat o své okolí. Naše babička se neustále stará o květiny a výzdobu, nezištně tak přispívá k celkové atmosféře vinařství.

Babiččina svačinka je rituál. Neoficiální porada

V nabídce máte vína naturální i bio… Je to cesta, jak se prosadit?

Tuhle část produkce bereme spíš jako společenskou zodpovědnost. Děláme to hlavně pro sebe, naši půdu, děti – ne pro tvrdý byznys. Je to mnohem víc práce, ale vinohrady nám ji vrací – jsou živé, přináší nám ohromnou radost. Přestože je i mezi naturálními vinaři veliká konkurence a naturální vína jsou dnes na vysoké úrovni, pro mě je to srdcová záležitost. Na nich se učím, co, jak dělat. Velká rozhodnutí jsou však koncensem nás všech. Zcela volnou ruku jsem dostala například při návrhu etiket a celkového designu lahve.

Jak rozhodujete o vínech? Děláte rodinnou degustaci?

Co se mi na práci ve vinařství moc líbí, to je náš pravidelný rituál u babičky. V devět hodin připraví svačinku, všichni členové rodiny se sejdou a proberou všechno důležité. Taková neoficiální porada. Někdy je třeba i něco chutnat, rozhodnout, co s tím dál. Nepovažuju se za odborníka, ale měla jsem obrovské štěstí, že jsem nasedla do rozjetého vlaku se jménem vinařství Špalek. A můžu se učit od těch nejlepších, od profesionálů v oboru. To má asi málokdo a jsem za to opravdu vděčná. Moc ráda si od nich nechám poradit, pomoct.

Kromě tradičních odrůd sázíte i na rezistentní PIWI. Myslíte, že jsou budoucností moravského vinařství?

Rezistentní odrůdy mají bezesporu své přednosti, ale podle mě tradiční nikdy nemohou nahradit. Tady na Kraví hoře u Znojma se potýkáme s velkým suchem. A PIWI na sucho trpí bohužel srovnatelně. Máme jednu tuto odrůdu, Donauriesling, a jsme z ní opravdu nadšení. Jiné musíme stříkat třeba osmkrát, ji jen dvakrát. To je opravdu viditelný rozdíl. Zpracováváme ji jako klasické líbivé víno s obsahem zbytkového cukru, přece jen má určité aroma PIWI odrůd. Naopak pro naturální vína preferuji odrůdy tradiční. Podle mě těm nejvíce sluší pinoty, s nimi pracuju nejvíc.

Z loňského vítězství ve Vinařství roku v kategorii Malé vinařství byl děda nesmírně dojatý

Prezentujete vaše vína v zahraničí. Ve Švédsku, v Polsku, Kanadě…, jak reagují zákazníci?

Je pravda, že naše naturální řada je převážně cílená na zahraniční trh. V průběhu studia jsem hodně cestovala, žila jsem v zahraničí, takže jsem schopná odprezentovat vína stejně dobře v angličtině jako v češtině. I názvy vín uvádíme v angličtině, na začátku roku jsme třeba začali naturální řadu prezentovat a prodávat pod značkou Špalek Naturel. Od naší kanadské importérky mám velmi pozitivní zpětnou vazbu. Ale upřímně si myslím, že to bude chtít ještě určitý čas. Exportujeme tak především naše tradiční vína.

Blíží se další ročník soutěže Vinařství roku. Zvítězili jste v kategorii Malé vinařství roku 2024. Jaké jsou vaše ambice?

Podařilo se nám obhájit titul po deseti letech a vnímáme soutěž jako důležitou zpětnou vazbu. Účast ve finále v předchozím roce nám pomohla dozvědět se, na čem máme ještě zapracovat, to se pak zúročilo. Loňské vítězství nám udělalo velikou radost a děda byl nesmírně dojatý. Bereme to jako ocenění dlouhodobé poctivé práce. Více o loňské soutěži ZDE. Letos jsme se ale rozhodli, dát si pauzu, dát prostor jiným, aby se i oni mohli zviditelnit. Chceme se teď věnovat interním věcem. Zapracovat na kvalitě vína, celkově na provozu. Naše vína samozřejmě dál přihlašujeme do soutěží, například na Salon vín a další.

Nedovedu si představit, že bych pracovala pro někoho jiného než pro svou rodinu

Máte nějakou vzpomínku z dětství, která formovala váš vztah k vinařství?

Jak jsem už říkala, dlouho jsem v oboru pracovat nechtěla. Od dětství jsem viděla, kolik to zabere času. A jak je to tvrdá práce. Jak táta chodíval pozdě domů a věnoval tomu všechno. Na druhou stranu to bylo moc krásné prostředí. Pamatuju si, jak jsme s babičkou hledaly myšku v pískovcových sklepech. Nebo jak děda s babičkou lepili etikety na lahve ručně, tapetovacím lepidlem. Na jednu jsem nakreslila panáčky, to máme snad ještě někde schované. Vzpomínky z dětství mám krásné. Ale časem jsem si začala uvědomovat, že to vlastně není jen práce „od-do“, ale určitý životní styl. Pak jsem žila v zahraničí a nějak se mi začalo stýskat po domově. No a tak se to vyvrbilo. Vrátila jsem se, začala se starat o náš apartmán, dodělala vysokou. Teď si nedokážu představit, že bych dělala něco jiného a pracovala pro někoho jiného než pro svoji rodinu.

Co vás na práci ve vinařství nejvíce naplňuje? Vinice, práce ve sklepě?

Je to určitě komplex věcí, mezi něž patří i ranní porady u babičky, vyzdvihla bych ale kontakt se zákazníky, zpětná vazba od nich. Když se jim člověk opravdu věnuje, provede je po sklepě, připraví degustaci. Povídá si s nimi a oni to na závěr ocení, pochválí. To mě hřeje u srdce nejvíc.

Jak se vám daří nacházet rovnováhu mezi pracovním a osobním životem?

Já osobně si umím odpočinout a dala jsem si za úkol, že naučím odpočívat i ostatní členy rodiny. To se mi, pravda, ještě moc nedaří, ale je to opravdu důležité. Myslím si, že pracuju víc, než běžný člověk v mém věku. Ale stále se to nedá srovnat s tím, jak usilovně pracují lidi okolo mě.

Můj velký sen? Naučit se řídit traktor

Jaké je vaše nejoblíbenější roční období ve vinici?

Podzim okolo vinobraní, když už začíná být trochu chladno a ráno je mlha, jde se sklízet a člověk si utrhne hrozen a z něj půlku sní. Na podzim se hmatatelně zúročí celoroční práce a konečně vidíte nějaké výsledky.

Kde se vidíte za 10, 20 let? Máte nějaký tajný vinařský sen?

Nad tím jsem nikdy úplně nepřemýšlela… Myslím si ale, že budu tady. Můj velký sen je naučit se řídit traktor. (smích) Kariérní ambice úplně nemám Přála bych si, aby se nám i nadále dařilo alespoň tak dobře jako dnes. Abychom měli zdravé vinohrady a zastavilo se globální oteplování.

Dovedete si představit, že jednou třeba půjdou ve vašich šlépějích i vaše děti?

No, to nepředbíhejme, kdo ví, co mi život připraví. Ale samozřejmě by to byla hezká představa, že mé děti převezmou pomyslné žezlo. A vinařství se bude dědit z generace na generaci. Na druhou stranu bych chtěla, aby moje děti jednou dělaly to, co je bude činit šťastnými. Stejně jako mě nikdy nikdo nenutil tady být, tak bych to nemohla udělat ani já jim. Když si k tomu najdou cestu, bude to krásné a když ne, nevadí. Protože je nás v rodině hodně, tak nemám strach, že by se toho někdo nechopil.